Bylo to v srpnu 2021. Seděly jsme na pohovce s kamarádkou a já jsem zase jednou obdivovala její malůvky na ruce. Napadlo mne ukázat jí moji schovanou malůvku až-jednou-budu-mít-odvahu-tak-si-to-nechám-vytetovat. A při bližším ohledání jsem přišla na to, že jsem ji měla uloženou od podzimu 2011. Pocházela z mangy, jejíž první kapitola vyšla v zimě 2001. Říká se, že náhody neexistují a já se najednou rozhodla, zvedla telefon a v lednu 2022 jsem otevřela dveře do magického světa plného barev, kreativity a bolestné přítomnosti.

Tetování je stále poměrně kontroverzním tématem dělícím společnost na čtyři tábory. Jeden ho nenávidí, druhý ho nosí, třetí ho obdivuje a čtvrtý ho neřeší. Odpůrci v něm často vidí znesvěcení těla, mladickou nerozvážnost, projev psychické poruchy vedoucí k sebepoškozování, zbytečné vyhazování peněz a tak dále. Nádherně o tetování a jeho schopnosti propojit tělo a duši mluví psycholog a psychoterapeut Aleš Borecký.

Tatér není, tedy nemusí být, jen nějaký potetovaný týpek s tatérským strojkem v ruce a půlkou železářství na obličeji. Pokud je to skutečně dobrý tatér, tak v sobě spojuje umělce, terapeuta, šamana. Vidí ve vás nejen umělecké plátno, ale i to pod jeho povrchem. Vidí jizvy schované v srdci a pomáhá je zahojit. Vidí traumata schovaná v hlavě a pomáhá jim odejít. Vidí strach z krásy a nechává ji rozkvést. Poslouchá vás a tvoří s vámi vaše budoucí já.

Tvorba motivu je sama o sobě terapií. Formujete spolu něco, co už vám navždy zůstane. Může to být ozdoba. Může to být vzpomínka, příběh vašeho života. Může to být amulet, který vám pomáhá popasovat se s vašimi démony.

Samotné tetování je transformační. Každý bolest vnímá jinak a hodně záleží na tom, s jakým záměrem si sedáte do křesla. Jsou traumata, která nevyřeší žádný psycholog ani psychiatr. Někdy jediné, co vyléčí bolest a hrůzy v minulosti je bolest v současnosti. Bolest, kterou ale ovlivňujete vy, vědomě ji prožíváte a necháváte to staré odejít.

Pamatuju si, jak jsem otevřela bílé prosklené dveře vedle naprosto ujetě vyzdobené výlohy s výtvarně zkrášlenými sádrovými modely holubů. Venku byla lednová zima a já jsem měla slzy na krajíčku. Podívala jsem se na svoji Šamanku a řekla jsem „Terezko, bolí mne tady (u srdce). Chci, aby mne to až odejdu bolelo jenom tady (na lopatce)“. Seděla jsem a plakala, a křičela a rozpadala se jako zchátralá vila, kam chodí fetovat prostitutky. Po hodině už jsem měla hroznou chuť té bolesti utéct, ale nevzdala jsem se. Vdát se není můj styl. A taky bych přišla o parádní dávku vtipů a historek ze života, kterými mne moje kouzelná a nesmírně hodná Šamanka bombardovala. Věděla, koho má pod rukama a co prožil. Možná i díky tomu jsem po čtyřech hodinách osušila poslední slzy a zjistila...že mne bolí lopatka. A že se směju. Jako malé dítě, které se poprvé postavilo na nožičky.

Z malého motivu začal během roku růst celý příběh. Můj příběh. Moje nové tělo. Moje.

Po devíti měsících od setkání se sádrovými holuby jsem naposledy zavřela dveře u psycholožky. Prý už jsem velká a už si se světem poradím sama.

A co řeknu, když se mne zeptáte na to, co je to tetování?

-

Tetování je nebudit se s křikem z nočních můr.

Tetování je život bez panických atak.

Tetování je mít zase svoje tělo.

Tetování je připadat si krásná.

Tetování je vzpomínka na bolest.

Tetování je jizva po boji.

Tetování je vítězství nad prohrou.

-

Vzpomínám na to, jak mým světem zahýbala Tereza Kowolovská. Rozsvítila světla v temných koutech, do nichž nedosáhl žádný terapeut. Pokud někdy budete chtít své plátno svěřit akademické malířce a duši šamance, tak jedna taková dlí v srdci Prahy. Trochu praštěná, trochu ukecaná, trochu učená, trochu nadšená. A připravená na všechno. Krom abstrakce. Tu netetuje – ale můžete ji zkusit, třeba se hecne. Má srdce ze zlata, ruce z barev, úsměv z upřímnosti a šperky z nerezu. 

Bolest je někdy to jediné, co vás dokáže probudit z minulosti zpět do přítomnosti.

Pro většinu žen představuje období mateřské „dovolené“ velký osobnostní přerod. Balancují svůj dosavadní život, stanovují si nové priority s ohledem na změnu rodinné situace i na změnu vnitřního nastavení. Pro mne toto období nebylo jiné. Zvažovala jsem kudy a kam se vydám, absolvovala jsem dva rekvalifikační kurzy a začala jsem se rozvíjet mimo hranice svého oboru.

V létě 2017 jsem si vyběhala živnostenský list a pustila se do objevování vod online podnikání v oblasti popularizace imunologie s důrazem na podporu laktačních poradkyní a porodních asistentek. Když se na to teď dívám s odstupem, tak mi na tváři sedí shovívavý úsměv člověka, který vidí své potrhlé mladé já a říká si „holka...jako Hurvínek válku, co?“.  Říkáte si, co může být na online podnikání záludného? Cha! Kdybyste věděli, kolikrát já si tehdy nabila čumák, na kolik slepých cest jsem narazila. I přesto toho nelituji, protože ty zkušenosti mi už nikdo nevezme.

Můj první web byl jedna velká tragédie, ale já na něj byla hrdá. Aby taky ne, když jsem do té doby pořádně neuměla napsat ani e-mail a počítače v mé přítomnosti protestně umíraly. Postavila jsem ho úplně sama na koleni podle videí na Youtube. Tehdy jsem kolem sebe neměla nikoho, kdo by mi poradil, ulehčil, ukázal a vysvětlil. Nakonec jsem natrefila na klub pro začínající online podnikatele a vznikl web číslo dvě. Moje telecí já díky videím v klubu vykřesalo z hrůzy ne úplně skvost, ale poměrně funkční a dobře vypadající platformu, na níž se daly publikovat popularizační texty. Měla jsem dokonce i e-shop a půjčovnu šátků na nošení dětí! Nikdo mi totiž tehdy neřekl, co to všechno obnáší... Za naprostý vrchol svého umění však považuji sepsání obchodních podmínek a GDPR. Doteď nechápu, jak jsem to byla schopna poskládat. Chápejte – právničina patří s matematikou a fyzikou mezi obory, které do smrti smrťoucí fakt nepochopím.

V objevování toho, jak to nejde, jsem setrvala skoro tři roky. Pak nastal poměrně velký veletoč v mém osobním životě a na můj milovaný projekt nebyla kapacita ani časová, ani mentální. A čas běžel a s ním se měnil svět i já. Objevila jsem během té doby několik ryze ženských podnikatelských skupin na Facebooku a začala jsem chápat, co všechno a proč jsem dělala špatně. Především mi docvaklo, že aby žena byla v podnikání úspěšná, tak nemůže dlouhodobě podnikat tak jako muž jinak vyhoří nebo dostane na zadel její ženskost. Pořád jsem se však neměla k tomu se zase věnovat svému starému webu.

Najednou byl únor 2022, já jsem se cítila nebývale osamělá a popadla mne touha něco podniknout. Tehdy mi skočila do e-mailové schránky zpráva od poskytovatele hostingu oznamující, že se blíží doba pro prodloužení platnosti domény. Po nějakém tom dumání jsem se rozhodla nechat ji umřít a vytvořit nový projekt s prvky toho starého, ovšem stojící na pevnějších základech. A můj třetí web spatřil světlo světa.

Následující měsíce byly ve znamení studia snad ještě intenzivnějšího než v době mé přípravy na státnice z imunologie. Prošla jsem množstvím kurzů, pročetla hory marketingových materiálů, učila se pracovat s grafikou, učila jsem se psát a nebát se nechat své texty být čteny.

Mezi prvními studijními materiály byla stará výuková videa v Průvodcích ve skupině pro podnikatelky. V množství tváří mne zaujala jedna. Nevím, jestli to bylo osvětlením ve videu nebo mým skomírajícím mobilním zařízením, ale vypadala, jako by byla v něžném oparu. Jemně se usmívala a celým svým bytím říkala „Neboj, to zvládneš. Není třeba se na to nadřít, je třeba to vystavět tak, aby to fungovalo jednoduše, ale spolehlivě“. Osud tomu chtěl, že se naše cesty časem protnuly a stala se mojí mentorkou. Pomohla mi pochopit, že dobře fungující byznys je jako dobře postavený dům. A abyste dokázali vybudovat dobře fungující byznys, je třeba učit se od dobrého Architekta.

Moje Architektka, od níž se stále učím, umí člověku ukázat cestu ve změti různých marketingových a onlinových tras. Umí vysvětlit, že byznys potřebuje základy vycházející z vás, nikoli ze základů ostatních (co funguje jim, nemusí fungovat vám). Především však v člověku umí probudit to, co opravdu chce dělat. A tak začal vznikat web číslo čtyři věnovaný pohádkám a příběhům, které napsal život sám a já jsem je zachytila na papír.

Jo abych nezapomněla! Ta ženská má skvělý smysl pro humor a jako každá jasná hvězda si prošla velkou temnotou na to, aby našla své vnitřní světlo.

Polina Ševčíková je inspirací, vizionářkou, rebelkou, Architektkou vizí a snů, které pomáhá měnit na skutečnost, silnou ženou, jež si zachovala křehkost dámy i přes to, že vybudovala stabilní multimilionový byznys.

Člověk je bytost tlupová. Bez komunity chřadne.

Chtěla bych psát o psaní a najednou mi písmenka na klávesách váznou. Skoro jako v době, kdy jsem ještě žila v přesvědčení, že bych neměla psát. Kdysi pradávno, když můj zadek ještě leštil školní židle a má hlava tížila školní lavice, mne učitelka češtiny nad mizernou slohovkou chlácholila tím, že v životě můžu dělat spoustu věcí kromě psaní. To mi prý hrozně nešlo. Až na fejetony a pohádková povídání, ale ty tak nějak zapadly v hromadě jiných psacích forem a ošklivých červených známek. Fejetony a pohádky se nepočítaly (tedy, byly brány jako polehčující okolnost, protože jsem za ně měla vždycky jedničky, které mne zachraňovaly).

Nevím, jestli někdy nějakého učitele napadlo, kolik mohou jeho slova napáchat škod a kolik studentů si do života neslo kletby „tohle raději nedělej, fakt to neumíš“. Ostatně ten, kdo vymyslel známkování umění – ať už se jedná o umění psané, malované nebo hudební apod. – by měl být dle mého skromného názoru pověšen za úd do průvanu...

Dlouhé roky jsem k psaní sedala jen kvůli školním úkolům z češtiny a místo psaní jsem četla. A četla. A četla. A četla. K maturitě jsem donesla seznam četby se staženým zadkem, protože místo Steinbecka a Dostojevského tam byla jména jako Tolkien, Pratchett, Gaiman či Rowlingová. Těch knih bylo tolik, včetně filosofických spisů, mytologických ság a lingvistiky, že mi byla prominuta absence povinných autorů. Ve volném čase jsem nebyla normálním pařícím puberťákem, ale měla jsem hlavu v knihách.

Za ty roky čtení mi nedošla jedna věc. Ta mi dosedá až dnes, kdy šuple s pohádkami, povídkami, básničkami a poznámkami z barevné šedi života, přetéká a už nejde dovřít, protože příběhy chtějí ven.

Když podvědomě tušíte, že je něco váš dar, tak ho pilujete a zlepšujete a ani o tom nevíte. Pokud totiž chcete umět psát, musíte hodně číst. Kdesi jsem narazila na to, že čtení je jako nádech a psaní jako výdech. Přes pětadvacet let jsem se nadechovala a teď opatrně vydechuji. A kouzlím s písmenky, které splétám ve slova a ty zase v dlouhé rozvité věty. A čím víc píšu, tím jinačeji čtu. Vnímám příběh, ale hlavně jeho autora. Jak skládá litery, jak tvoří věty, jak tvoří skryté světy. A dál se učím a dál piluju.

Před rokem v březnu, když už jsem tušila, že psaní je moje láska a začala jsem psát ze srandy pohádky pro švadlenky v jedné šicí skupině, jsem narazila na jednu paní spisovatelku. A ta paní spisovatelka lidi učí, jak si mohou vydat svoji knihu. Pro mne byla jako zjevení. Do té doby jsem si myslela, že knihu může vydat jen velké spisovatelské eso nebo někdo se značnou sumou zlaťáků schovanou v matraci. A ono ne. Ono to jde i jinak.

Když mi do života vstoupila Veronika Matysová, otevřela mi nový svět. Za ten rok, co ji sleduji, jsem se hodně posunula a k písmenkům postupně přidávám i barevné obrázky a mapy. Teď tomu dávám řád, je to pěkný chaos. Něco je napsáno po papírcích, něco po deníčcích, něco v počítači. Ale letos s tím už provedu nějaká kouzla. Po světě mi zatím běhá Vědecký Oběžník, no přibydou k němu další moje psané děti.

Nebojte se dělat to, o čem si ostatní myslí, že nedokážete. Nechte jejich slova odvát větrem. Jsou jejich, ne vaše. Nemusíte je přijmout, nechcete-li.

Je zvláštní pozorovat, jak si mnozí lidé spojují profesionální vystupování se strohým, studeným až sucharským chováním. A jak se snaží do této role mermomocí nacpat, tak je jim v ní těsněji a těsněji...až z ní začnou postupně vypadávat a jejich klienti jsou čím dál více zmatení, s kým to vlastně spolupracují. Pro mne není profesionalita o tom, jak moc má člověk mramoru v kanclíku a jak dobře má zavázaný uzel na kravatě. Ať má třeba havajské tričko – hlavně, když vyřeší problém, se kterým se potýkám.

Prezentovat se takoví, jací skutečně jsme, je často lidem proti srsti, protože „co na to řeknou ostatní?“. Jací ostatní? Hledáte-li klienty, potřebujete k sobě přitáhnout takový typ lidí, se kterým se vám bude dobře spolupracovat, budete si rozumět, vysvětlení zadání zabere půl hodiny, a ne půl dne, a výsledek práce nebudete muset milionkrát překopávat, protože váš vkus je jiný než ten klientův. A kterak toho dosáhnete? To je prosté. Buďte takoví, jací jste a přitáhnete si tím klienty podobné krevní skupiny. Testováno na lidech.

Když jsem před lety začala psát první popularizační články a dělat workshopy, tak jsem se snažila chovat jako ten „kravaťák“. A víte vy co? Ono to nefungovalo! A pak mi loni v dubnu do života vtrhla jako velká voda vědátorská kolegyně z druhého kolene (utrpěla doktorát z fyziky), začala zasypávat můj fejsbukový fíd vtipnými gify, slogany a nejapnými videi, do toho přihodila asi tak vagon peckovních technických rad, jak na psaní a prezentaci nejen v onlinu... a mně to najednou seplo. Začala jsem dělat věci jinak, psát jinak a přestala jsem se bát pustit svůj humor mezi lidi a tvořit jim s ním úsměv na tváři (případně výraz pohoršení).

Od té doby, co se nebojím veřejně přiznat, že jsem letadlo opatřené černým smyslem pro humor a motorem ze sarkasmu, se mi do sociální bubliny dostala spousta naprosto úžasných lidí. Povětšinou jsou švihlí podobně jako já, a přitom se pohybují napříč všemi možnými spektry od stavařů až po novináře.

Ingrid Dach a její hvězdný kurz mi byl báječným probuzením a zároveň i propojením se skvělou komunitou tvůrčích lidí rozesetých nejen po české kotlině.

Strojenost a přetvářka nikomu nic dobrého nepřinesou. Čas totiž stejně odhalí naši pravou podstatu.

Nikdy nevím, jak začít. Taky to tak máte? A začít text na téma bohatství, hojnost, finance...to je teprve oříšek. Češi totiž k těmto tématům mají velmi specifický vztah. Velmi negativní vztah. Všimli jste si? Já toto vnímám už dlouho, ale teprve minulý rok jsem si začala lidí a jejich vztahu k penězům všímat víc.

Kolikrát už jste natrefili na to, že...

...bohatí kradou

...bez práce nejsou koláče

...peníze nerostou na stromech

...peníze jsou špinavé

a tak dále?

Povědomí ve společnosti je takové, že na to, abychom měli peníze, se musíme hodně nadřít. Takže si je vlastně v konečném důsledku ani neužijeme, protože trávíme většinu našich životů prací. Prací, kterou mnozí z nás nenávidí. To je ale dost smutné, nemyslíte? A přitom kolikrát stačí jen změnit úhel pohledu.

Peníze nejsou ani zlé, ani dobré. Peníze prostě jsou. Jsou energií, která mezi námi proudí. Jsou jako host, který přichází a odchází. Považte, který host by se rád vracel k hostiteli, jenž ho nenávidí (krom virů a bakterií...)? Je to vskutku zajímavá koncepce. Když peníze nemáme, tak jsme frustrovaní, když je máme, tak se za ně stydíme, protože mít peníze je špatné ("to sis koupila? no já nejsem tak bohatá, abych...").

V květnu 2022 jsem natrefila na zajímavý online program věnovaný finanční gramotnosti včetně zaměření na finanční mindset a pozorováním lidí, jejich reakcí a vnímání bohatství a hojnosti jsem strávila takřka celou druhou polovinu roku. Bylo to fascinující, najednou vnímat všechen ten jed skrytý ve slovech, kterým si ničíme životy. A pak ta slova najednou změnit. Jedno po druhém. A z chudého myšlení se pomalu přesunout do myšlení bohatých, kteří

...peníze vnímají jako prostředek k růstu.

...peníze neutrácejí, ale investují

...mají přehled o tom, co se s jejich penězi děje

...vidí v příležitosti nejprve možnost zisku, nikoli ztráty

...pečlivě promýšlejí nadcházející rok a zvažují, kterým směrem se vydají

Zároveň ale žijí a užívají si života.

Půl roku mé hlavě trvalo, než si to přecvakala a pořád jsou ještě chvíle, kdy spadne do léta zažitého programu „jsi chudááááá" a života ve strachu z toho „co bude". Pořád se ještě stydím, když si koupím něco dražšího nebo přiznat někomu, že ukládám část peněz do investic. To víte, že investovat se dá už od pětistovky? Nemusíte prdět do hedvábí (tohle anglické přísloví prostě miluju!), abyste mohli vstoupit na cestu investorů. Stačí i málo, ono se vám to vrátí. I kdyby za 50 let. Peníze investované dnes vám pomohou zajistit důstojný život v důchodu.

Možná teď kroutíte hlavou a říkáte se "nojo, ta si to může dovolit". A víte co? Můžu. Já si to totiž dovolím. O tom to totiž je. Dovolit si. Cestu finančního poznání jsem započala se stejným finančním obnosem na účtu, jako na jejím konci. Nevydělávám ani o pětník víc. Přesto se cítím bohatší než předtím. Je zajímavé, jak moc se dá čarovat se sumou, o níž jsem si dřív myslela, že s ní tak akorát pokryju náklady a ušetřím na dovču na chatě.

Jakže zní ten známý citát?

Stay hungry, stay foolish.

Lenka Eywa Večerková mne naučila počítat a věřit, že každý může lítat. Stačí se jen nebát příležitostí a jít za jasně vymezeným cílem. Na nástěnce mi od loňska sedí její "Bojíš se? Tak skoč!"

Někdy to jediné, co v životě opravdu potřebujeme, je dovolit si žít.

Je to zhruba rok, co mi Ivana Štefková povídala o resilienci – umění ohnout se, ale nezlomit. Seděly jsme tehdy na oprýskané lavičce ve sluncem zalité Stromovce a já jsem poslouchala vyprávění o lidské duši. Je to fascinující entita s netušenými hloubkami. Tak jako moře ukrývá ve svých hlubinách mnoho dosud neobjeveného, i o lidské duši a jejích temnotách toho stále víme příliš málo, a ještě méně se o tom mluví. Přitom je to velice velice třeba. Zvláště v dnešní době, kdy se lidé lámou jako seschlá stébla trav na vyprahlé půdě.

Žijeme ve společnosti spěchu, strachu a extrémního tlaku na výkon. Neumíme odpočívat, lelkování a lenivost jsou pomalu smrtelné hříchy a nedostatek spánku je společenskou normou, kdy se předháníme v tom, kdo dokáže spát méně. A pak se divíme, že při sebemenším větříku vanoucím od severu se lámeme a už se nedokážeme narovnat. Jsme čím dál více nemocní, unavení, nespokojení, nešťastní. Přitom stačí tak málo na to, abychom... se naučili ohnout se, ale nezlomit. Tak jako půdu je důležité pravidelně zalévat a sytit, aby tráva neseschla, tak i mi potřebujeme pravidelně spát, umět zpomalit a dopřát si chvilky civění do zdi jen tak.

Přemýšlím, kde je ta hranice. Co způsobí to, že jeden skončí s provazem na krku a druhý se nadechne a vyškrábe z temnot? Co je to, co nám dává sílu jít dál? Když zabloudím do vzpomínek, kdy jsem byla zlomeným stéblem, vidím své anděly strážné, kteří mi pomohli vrátit se na světlo. Vzpomínám si na hlas své dcery a ruku, která mne nenechala odejít. Vzpomínám na slova psychiatra, který mi řekl, že nejsem blázen a že mi věří. Nejvíc však vzpomínám na výtvarníka, který vedl ilustrátorský kurz, kam jsem začala chodit, když mi bylo hodně špatně a potřebovala jsem se z toho všeho vymalovat.

Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo by se na vteřinu nepřestal smát. Jako by v sobě nosil vlastní slunce, které zářilo na všechny strany. Fascinovalo mne to a jednou jsem se ho zeptala, jak to dělá. V tu chvíli světlo trochu pohaslo, on se na mne podíval a v hlubinách jeho očí vykoukl stín temnoty. Řekl mi: „Strávil jsem 7 let v klinické depresi. Já už tam nechci.“ To byla chvíle, kdy jsem se rozhodla, že když to zvládl on, tak já taky. Stal se mým vzorem nejen ve výtvarnu, ale i v postoji k mým vnitřním démonům.

Vše je řešitelné a nikdy nejste sami. Ne, pokud jste v mé sociální bublině. Stačí jen natáhnout ruku s tichou prosbou na rtech. Jsem tu. Tak jako mně pomohli jiní, tak já teď pomáhám ostatním a svítím jim tam, kde oni vidí tmu. Je mi jedno, na jak velké dno klesnete, dveře vám před nosem nezabouchnu. A myslím, že nás je takových ještě spousta. Nedávno jsem psala do Oběžníku o tom, že každé dvě minuty prokáže někdo někomu na světě laskavost. Byla jsem k tomu trochu skeptická, než jsem se ocitla na lavičce s krvácejícím plačícím mladíkem v náručí. Najednou jsme tam s ním byli čtyři. A celou tu dobu, co jsme čekali na záchranku jsme mu byli oporou. Když jsme se pak rozcházeli, podali jsme si ruce a poděkovali jeden druhému za to, že jsme. Lidská duše je křehká, stále na to zapomínáme a někdy se chováme jako sloni v porcelánu (nejhorší je, když se tak chovají lidi od záchranky...).

Cítím velkou vděčnost za to, že mám v životě Ivanu, protože mít za kamarádku psycholožku, které můžete napsat „asi na mne leze panická ataka, nějaké rady, pls?“ je k nezaplacení. Zároveň se díky ní učím, že lelkování patří do pracovního procesu, protože bez něj umírá kreativita. Že koukání do krajiny s filtrem v ruce (tedy v mém případě s hrnkem dobrého čaje) a prokrastinace nejsou zlozvyky, ale chvíle, kdy si naše tělo a mozek říkají o přestávku, protože jsou prostě přehlceny příliš velkým množstvím vjemů a povinností.

Život není o tom, uhnat se k smrti. Je to o tom užít si to až do samého konce. A pomáhat ostatním, když jim jejich cesta potemní.

Bylo to v době, kdy slunce už pořádně peklo lidská těla brouzdající po Stromovce, hafani se zběsile proháněli kolem a labutě vyzobávaly z vody poslední granule pro vodní ptactvo, jež jsem měla v pytlíku. Seděla jsem na molu s kachními hlavami a dumala nad tím, co jsou to ty obsahové newslettery. Nový svět hodný prozkoumání. Nové psaní hodné vyzkoušení.

Když jsem se 13.6. upisovala Martin Kavka k odběru jeho Newsletterů (kurátorské čtivo plné tipů a triků pro psaní obsahu, který v mailové schránce nehodíte hned do spamu) netušila jsem, do čeho se hrnu. První číslo, které mi přistálo do inboxu bylo věnováno Kreativní prokrastinaci – něčemu, co jsem nevědomky dělala mnoho let a nedošlo mi, jak moc je to při tvorbě podstatné. Říká se, že psaní je jako výdech, čtení je jako nádech. A pak jsou tu momenty ticha, kdy ruce nepíšou a oči nečtou. Zato mozek pracuje a tvoří, ani o tom nevíme. Ve chvíli, kdy ruce opět začnou psát, vědí najednou jaká písmenka zvolit. A oči vědí, co chtějí číst.

Martinovy Newslettery byly prvním obsahovým newsletterem, který jsem začala odebírat a po nich přišly mnohé další. Přestala jsem číst noviny a začala jsem číst povídání kurátorů, nadšenců, milovníků, odborníků, psavců i nepsavců, výřečných jazyků i glosátorů. Otevřel se mi fascinující svět hybatelů. Těch, kteří hýbou světem. Těch, kteří odmítají stát na jednom místě.

A i já jsem se pohnula. Před pár dny odešlo desáté číslo Vědeckého oběžníku. Mého tvůrčího miminka, které v září oslaví první rok a na jehož zrodu se velkou měrou podíleli Ivana a Martin, které s láskou označuji za jeho matku a otce (já jsem jen ta mánička, co to píše). Oběžníkem to však nekončí a já pokračuji s pohybem dál. Kam to bude? Kam to půjde a možná ještě dál. Nechte se překvapit, právě jsme v procesu zhmotňování.

Komunita tvůrců, tedy těch českých určitě, se mi stala domovem a nekonečnou inspirací. I vy se jimi můžete stát. Zahodit balast reklamních sdělení do koše a začít předávat světu něco trochu jiného. Něco, co jej obohatí na déle než na zobnutí zázračné pilulky, po níž se člověku zvětší... sebevědomí. Především je to ale něco, co obohatí hlavně vás. Ať už zvolíte cestu vlastního originálního obsahu nebo cestu kurátora, který vybírá to nejlepší ze svého oboru a překládá to svým čtenářům k bližšímu prozkoumání. Tvoříte-li totiž od srdce a s vášní, pak rostete spolu se svým projektem. Je sice hrozně fajn, že vás čte pár desítek/stovek/tisíc lidí, ale pokud tvoříte jen pro ně, pak dlouho nevydržíte.

Po odchodu z vědy jsem se bála, abych nezakrněla. Aby mi to vše nevypadlo časem z hlavy. Roky studií a tvrdé dřiny by šly na zmar. Snažila jsem se ve volných chvílích číst vědecké články, ale flákala jsem to. Teď o nich každý měsíc píšu, probírám se několika desítkami publikací a mám na to vyhrazených 15-20 hodin. Dělám to pro čtenáře? No sakra, že jo, už jich je 342 a je to pro mne závazek. Ale dělám to i pro sebe. A tahle kombinace je nejvíc. A co dělám, když mi psaní drhne? Šťouchnu do kolegů, kteří taky honí písmenka po všech čertech a vzájemně si vyšleme podporu. Taky jsem se Martinovi upsala na Discordu do komunity tvůrců sdružené kolem jeho Tvůrcastu – podcastu pro obsahové tvůrce. Přijďte taky.

Creo, ergo sum.

Tvořím, tedy jsem.

Kdosi kdysi pravil, že kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Jako malé mi to rčení lezlo na nervy. Cizí jazyky pro mne byly zpočátku pěkným peklíčkem. Hlavně angličtina, kterou nás učily učitelky s těžkým českým přízvukem a nulovou schopností v tomto jazyce komunikovat.

Postupem let jsem se dostala k učitelům lepším. Z francouzštiny jsme si udělali debatní kroužek a vyučující nad námi trpělivě zavíral oči. V latině jsme se dostali na pokraj anarchie a naše milá učitelka nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat, když jí v písemce psaní neslo vlka k domovníkovi. Jen ta angličtina pro mne byla obří koule na noze.

S úsměvem vzpomínám na období, kdy jsem se ji konečně naučila používat. V prvním ročníku na vysoké jsem začala pomáhat jako laborant v laboratoři, kde pracovala Francouzka. Má francouzština na tom byla v tu dobu bídně (já to jejich „r“ nikdy nedám, je to fakt zmar) a při představě, že bych ji měla použít mne popadl takový děs, že jsem začala používat lámanou angličtinu. Zpětně hodnoceno, bylo by tehdy méně bolestivé mluvit francouzsky...

Neočekávaným pomocníkem ve studiu „nemluv čengliš, ale english“ bylo studium japonštiny. Tehdy byla na trhu jediná (všemi milovaná) učebnice od pana Krouského, na kterou svorně nostalgicky vzpomínáme. Takže jsme se učili převážně odkud? Ano, hádáte správně – z učebnic anglických.

Postupně jsem začala objevovat ruštinu, němčinu, ale i korejštinu. A začala jsem najednou chápat ono přísloví z úvodního odstavce. Nestačí chtít cizí řečí mluvit. Musíte jí i žít. Každá řeč má v sobě ukrytý charakter národa. Jeho temperament. Je chovaný v dikci, v intonaci, ve výrazu tváře. Teprve uvědomění, že jazyky nejsou jako kabát, který si oblečete, a přitom uvnitř něj zůstává stejný člověk, mi pomohlo proniknout k jádru pudla.

A tak se pro mne angličtina stala jazykem spisovatelů, francouzština jazykem vášně a lásky, japonština jazykem emocí a velkých gest, ruština jazykem těžkých a složitých emocí (ne, nikdy jsem se ji nenaučila), němčina jazykem chladu a tvrdosti (tu taky neumim) a korejština jazykem stojícím na hranici mezi dvěma světy. Latina je hebkou vzpomínkou. Ačkoli aktivně z nich používám jen angličtinu, zatímco ostatní znalosti chytají již 12 let prach, protože mi chybí konverzační parťák, pochopení principu studia cizích řečí mi už zůstane.

Minulé léto jsem v duchu rozhýbání zaprášených koleček anglické mluvy potkala úžasnou Denisu Derhak Dvořáčkovou, která mi přes dva měsíce byla skvělým telefonickým konverzačním parťákem a vlídně opravovala mé přeřeky a chyby výslovnosti. Kdyby byli všichni učitelé takoví, věřím, že by s cizími jazyky ve škole neměly děti žádný problém. Není to o drilu a biflování slovíček, je to o zkoumání a zkoušení. Co cizí jazyk dovede. Co nám může dát. Kde jej můžeme použít. A jak nám pomůže rozvinout jinou úroveň sebe sama, kterou ve svém vlastním jazyce nevidíme.

Nebojte se objevovat to, co leží za hranicemi. Není se čeho bát.